existence

odkládá svůj šat 
a nahá svádí tě pohledem
v nedohlednu bouřící moře
slyšíš ? 
nevrhá se mu vstříc
jen si smáčí nohy v řece
pohodlně
a přece
zaposloucháš li se do jejího tepu srdce
uslyšíš ozvěnu 
rozbouřených mořských útesů
vlny tříštící se o skály
v dáli
je tak jednoduché jen pozorovat rybky v řece
stát se jednou z nich a plavat si, plout po proudu 
a proti proudu
do vlasů jí padá večerní rosa
života boj, přijde až za svítání
odchází bosa, cestu zná
každým krokem blíže
a s každým dalším dále
jen jestli bude ještě svítat ?
a v jejích očích, leskne se touha

jak zmateně se cítí ten, kdo udělal prvních 5 kroků ze 100 ?

bahnem brodím se do šichty
mezi povalujícíma se odpadkama a vylidněnýma stanama občas najdu minci
jak se cítíš po prvním kroku ?

někdo něco říkal,
jen aby nenastalo ticho
v tichu jsi sám se sebou v sobě a proti sobě bojuješ

a o krok blíže k obědovému sendviči

prošli jsme polem, nebem i ohněm,
jak se cítíš po druhém kroku ?
jak pod sluncem ta kůže křehne
po cestě sbírám spacáky různých barev a v noci ulehám do duhy


a taky jinak


A pak vstoupil do toho rozhovoru, protože příliš palčivě miloval.

Ona: ,, Proč se s tebou chci vidět? Seš básník, tvoje oči nesou ten obraz. Miluju básníka v tobě... ''

On: ,, Co je to za blbost? To si teda o sobě vůbec nemyslim,
ale o tobě si myslim, že seš nafouklá estetická kráva!''

+++ Pavel Zajíček

recept: vejce ne

tuk stéká po rtech
ještě trochu masíčka
kočičí chcanky?
pod špínou zaschlá špína
spíme spolu v jogurtových provinciích
když zavřu oči, nevidim tě

'dont lick my face'
'dont tell the true'
'you evil child'

condicio inhumana

z trhliny v zemi vdechuješ dým
vavřinec se rozkládá v ústech
dej mi najíst
řeknu ti co tě čeká 
zvracíš do záchoda 
v hlavě zmatek
'na úrovni' vzpomeneš si a narovnáš si záda
hlava zahalená šátkem
vím, že ty to víš

s ránem rodíš se do nového těla
a další avokádo rituálně umírá 
jsi bohyně


mléko venku teče proudem
a země už nedokáže pojmout tu řeku
co vyvěrá na betonovym něměstí
2000 a něco prej
 




máma říkala, že to se někdy stává

tremp

prach vtírám do kalhot
a žvejkám další sousto
už ani krok

mince leskne se na chodníku
usínám zase v cizí posteli
nemám klíče od svého světa
a prázdný kapsy
plný břicho





absolutní ztráta komfortní zóny 

na cestě za pravdou



tu noc celý vesmír se spojil
na jejím záhonku vykvetla rudá růže
udělat krok do neznáma a zahodit vše co mám
abych pak mohla litovat
svět je ale na mé straně
a bohové taky
udělat krok do neznáma, zbavit se rozumu a jít cestou kam mě srdce táhne
udělat krok do neznáma, zakopnout a spadnout
krev je rudá, jako ta růže


život končí tam kde začíná smrt

koketuji s blížící se smrtí
jdu vstříc potemnělým stínům

umírám a za okny svítí slunce //za mraky
koukáš mi do očí, dotýkáš se mé ruky
netušíš
prázdná krabička zanexu pod postelí
polibky motáš mi hlavu
hučení v uších přehlušuje tvá slova i ruch z ulice

ještě chvíli se odhodlávám
a pak vykročím