nocí opilá

nad ránem vracíš se domů
vlasy spletené
rty rudé
opilá životem
koketuješ s pánem v černém plášti
osvětleni pouliční lampou
se vaše stíny protahují

nad ránem vracíš se domů
rty rudé
smáčíš v červeném víně
životem sama na chodníku bloudíš
na čáry nešlapeš
obličej schováváš do dlaní
vymýšlíš si vlastní pravidla hry
abys je mohla porušovat

nad ránem vracíš se domů
bouchnutím domovních dveří trháš tmu na kusy
sebe taky
uleháš do postele
a rty si maluješ rudě

nad ránem vracíš se domů
očima přejíždíš domovní dveře
kde budeš dnes spát ?
s okolním světem komunikuješ prostřednictvím svůdných pohledů
a rty ti zbarvuje červené víno

vracíš se
a v ten okamžik
neexistuje nic důležitejšího než vlastní život

a znovu se nad ránem vracíš domů
s každým nádechem zkracuje se ti život
krev proudí
do Vltavy se vrháš
zavíráš oči


a domů nevracíš se sama

láska


1+1 = 2

není slyšet slova
už ani krok
jme mořské panny
plaveme v medu
s těžkostí, ale sladce

olízni se

pohled z očí do očí
a smysl v nesmyslu
se odráží

donekonečna



tady bydlim
najdi mě

sigeder denašeha le ruvestar, sar olestar, so sal sikhado

existence

odkládá svůj šat 
a nahá svádí tě pohledem
v nedohlednu bouřící moře
slyšíš ? 
nevrhá se mu vstříc
jen si smáčí nohy v řece
pohodlně
a přece
zaposloucháš li se do jejího tepu srdce
uslyšíš ozvěnu 
rozbouřených mořských útesů
vlny tříštící se o skály
v dáli
je tak jednoduché jen pozorovat rybky v řece
stát se jednou z nich a plavat si, plout po proudu 
a proti proudu
do vlasů jí padá večerní rosa
života boj, přijde až za svítání
odchází bosa, cestu zná
každým krokem blíže
a s každým dalším dále
jen jestli bude ještě svítat ?
a v jejích očích, leskne se touha

jak zmateně se cítí ten, kdo udělal prvních 5 kroků ze 100 ?

bahnem brodím se do šichty
mezi povalujícíma se odpadkama a vylidněnýma stanama občas najdu minci
jak se cítíš po prvním kroku ?

někdo něco říkal,
jen aby nenastalo ticho
v tichu jsi sám se sebou v sobě a proti sobě bojuješ

a o krok blíže k obědovému sendviči

prošli jsme polem, nebem i ohněm,
jak se cítíš po druhém kroku ?
jak pod sluncem ta kůže křehne
po cestě sbírám spacáky různých barev a v noci ulehám do duhy


a taky jinak


A pak vstoupil do toho rozhovoru, protože příliš palčivě miloval.

Ona: ,, Proč se s tebou chci vidět? Seš básník, tvoje oči nesou ten obraz. Miluju básníka v tobě... ''

On: ,, Co je to za blbost? To si teda o sobě vůbec nemyslim,
ale o tobě si myslim, že seš nafouklá estetická kráva!''

+++ Pavel Zajíček

recept: vejce ne

tuk stéká po rtech
ještě trochu masíčka
kočičí chcanky?
pod špínou zaschlá špína
spíme spolu v jogurtových provinciích
když zavřu oči, nevidim tě

'dont lick my face'
'dont tell the true'
'you evil child'

condicio inhumana

z trhliny v zemi vdechuješ dým
vavřinec se rozkládá v ústech
dej mi najíst
řeknu ti co tě čeká 
zvracíš do záchoda 
v hlavě zmatek
'na úrovni' vzpomeneš si a narovnáš si záda
hlava zahalená šátkem
vím, že ty to víš

s ránem rodíš se do nového těla
a další avokádo rituálně umírá 
jsi bohyně


mléko venku teče proudem
a země už nedokáže pojmout tu řeku
co vyvěrá na betonovym něměstí
2000 a něco prej
 




máma říkala, že to se někdy stává

tremp

prach vtírám do kalhot
a žvejkám další sousto
už ani krok

mince leskne se na chodníku
usínám zase v cizí posteli
nemám klíče od svého světa
a prázdný kapsy
plný břicho





absolutní ztráta komfortní zóny 

na cestě za pravdou



tu noc celý vesmír se spojil
na jejím záhonku vykvetla rudá růže
udělat krok do neznáma a zahodit vše co mám
abych pak mohla litovat
svět je ale na mé straně
a bohové taky
udělat krok do neznáma, zbavit se rozumu a jít cestou kam mě srdce táhne
udělat krok do neznáma, zakopnout a spadnout
krev je rudá, jako ta růže


život končí tam kde začíná smrt

koketuji s blížící se smrtí
jdu vstříc potemnělým stínům

umírám a za okny svítí slunce //za mraky
koukáš mi do očí, dotýkáš se mé ruky
netušíš
prázdná krabička zanexu pod postelí
polibky motáš mi hlavu
hučení v uších přehlušuje tvá slova i ruch z ulice

ještě chvíli se odhodlávám
a pak vykročím



kruhy pod očima

rodíš se z popela svých starých já
v noci budíš  se slastí
brodíš se vodou očistnou
smýváš ze sebe své strasti

a hříchy hluboko pod zem
pod hlínu na níž uleháš
vzpomínky víří ti hlavou
ze spánku procitáš

s ranními paprsky vznášíš se tam 
kde ptáci svůj svět mají
a oni motají ti hlavu svým zpěvem

neposloucháš ? neslyšíš ? 

s nádechem

v otevřených očích točí se ti celý svět
odsuď již není cesty zpět
vlak ujel
tak tady zůstaň
napořád

píská ti v uších ?
to proto, že správně neposloucháš
co se ti snaží říct

Sammr 16

Občas bych chtěla, aby začlo pršet.
A uz nikdy nepřestalo.
Aby všechno zaplavila voda.
A žádný bůh by nám nepomohl,
protože žádného nemáme.
Zbylo by nám jenom postavit si vory z petlahvi.
Nebo se naučit létat.
A nebo umřít.

Mám žízeň a je mi vedro.


BLESS U IKEA

utíkat jde i bez hnutí,
cesta se ale kroutí
a láká

neřeknu jí ne
neřekla bych ho ani tobě
kdyby jsi řekl
zůstaň










praha aha

je den. venku zpívaj ptáci, možná spíš řvou.

je den. světlo už přestalo být tak melancholicky chladný a začíná zlátnout.

není ráno, je den.

kdybych v pokoji měla hodiny, slyšela bych jak vteřinová ručička neúprosně usekává čas.

žádné hodiny tu nemám.

čas ale furt běží, poznám to. podle pohybujících se stínů. a podle ptáků.

mám hlad.

dole v kuchyni jsou akorát shnilý banány

nic se mi nechce

.......

musim vypadnout


v týhle době zpátky k sobě

miluj se s jinou
a se svou vinou
všechno víno do sebe lij
všechny hříchy ze sebe smij
a přijdi zas
ať probudíš v nás
oheň co už dávno zhas


Ty

"To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák."

-- Hrabe




na duze /// / behind the rainbow / // /// sobre la asco iris


  




a když i barvy se stíraly jedna do druhé a vytvářely neurčitou směs šedošedých odstínů
k   r   a   c   h 


ptáci, symbol čeho ?


„Kdysi jsem se domníval, že za rozbřesku jarních jiter ptáci vítají zpěvem příchod slunce a světa. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světa.“
-Bohumil Hrabal

flower children


nemohu akceptovat to šílenství pouze proto, že tak už to chodí
vzdávám se všeho abych se mohla z popela tvojí cigarety a mých materiálních statků znovu zrodit

zase další ztracenej bude bloudit světem

.
malá naivní a rozmazlená holka
stojící uprostřed pouště
vlak se ztrácí z dohledu
a pomalu jí dochází
že na tý poušti umře žízní
.
proto opouští tento svět
měla možnost si vybrat
iluze pouště se rozpouští ve vlastním písku
vytváří si svůj vlastní svět
plnej barev
.

Fakt

Jeden den maže druhý.

A ty banány v kuchyni hnijou.

Stejně jako tvoje ambice.

Co jsme zač?

Žijeme si svoje malicherný životy plný hoven a dáváme jim hodnotu vykonanou prací.
Co děláš?

Pak s úsměvem na tváři, touláme se po nocích. Jdeme kamkoliv.
Hlavně pryč ze svý hlavy.

Tak co, kam dneska jdeš ty? Je přece pátek.
Hlavně nebýt sám.

Nezapomeň si oholit nohy, co kdyby, znáš to.
Pánský nebo dámský?

Vem si tu uprostřed a tu větší nech pro mě.
Smích. Žvásty.

Dotknout se blízkosti uprostřed nicoty plný nafty a ucítit tak na chvíli instantní teplo.
Hledáme lásku úpadkem.


Neutop se.

změna osvětlení ///-.

sami si vytváříme svůj svět kolem sebe, z toho množství podnětů co je kolem nás každým dnem.sami si vytváříme vlastní bubliny, do kterých prosakuje, jen to, co sami chcem. sami si vytváříme hranice, sami si dáváme pravidla. jsme zodpovědní za všechno. vinu svalujeme na ostatní. 

>>> otevři oči, překroč hranice, zboř hradby, zbav se svých pout <<<

.
.
.
.
.


"Jsme hraví, bavící se tvorové, vydry vesmíru. 
Nemůžeme 
zemřít, nemůžeme se zranit o nic víc, 
než se mohou zranit naše iluze na plátně. 
Ale můžeme věřit, že jsme zranění, 
do těch nejbolestivejších detailů, 
do jakých chceme. 
Můžeme věřit, že jsme oběti, 
zabíjené a zabíjející, 
zmítané štěstím a smůlou.''- Iluze

čas je irelevantní !

nejmenší ručička hodin je zároveň ta nejzákeřnější, ta která nás v noci nenechá spát a svým tikáním ohlašuje svou přítomnost. obíhá kolem své osy a nechává nás strhávat do hlubin stresu a věčného nestíhání. jako samotný Absolut, odpočítává náš čas. ale čas je irelevatní. v okamžiku přesouváme se z minulosti do přítomnosti. v okamžiku se stává z budoucnosti minulost. 

je čas irelevantní ?

Zmocnila se mě potřeba, jako jsem nedovedl pochopit: znovu a znovu jsem se snažil představit si hranici prostoru nebo jeho neohraničenost, čas s počátkem a čas bez počátku a konce, a obojí bylo stejně nemožné, stejně beznadějné… Pod neodolatelným tlakem jsem přecházel od jednoho k druhému chvílemi tak nesmírně blízký nebezpečí zešílení, že jsem vážně pomýšlel na to, vyhnout se mu sebevraždou. 
-Martin Buber

Verdaderos.

chtěla bych aby existovalo více barevpapír je stromlidi jeděj jídlo co je zabíjívdechujem kouř a platíme za toumění je faleš