Kdo jsi ty, když ne já?

Potřeba vzdalovat se, odcházet, utíkat.
Ráno se kouknout na tvůj archaický úsměv, zatímco ty spíš a jako paprsky východu vplížit se do ulic.
Začít nový den, zrodit své nové já.
Zapomenout na minulost. A tím i na tebe.
Čím víc se vzdaluji, podle tebe utíkám, tím víc nacházím sebe.

Jak krásná jsou slova která člověk chce slyšet. Hladí po duši jak tvé ruce po tváři.

Ale vždy je další cesta kterou jít. Samota je nejjistější společník.
Není již nikdo kdo by mne definoval.




světlo





východ
slunce?

temno přeruší paprsky
které se odráží od našich životů
a my pak vidíme
pravdu.


čoko-drop + banán co se usmívá

 I.
II.
6.9.2015, 7:48
fat boy, Krymská

Vyjasňuje se mi mysl. Zdravý rozum uzavírá můj chvilkový náhled do hlubin vědění. Smysl života a vše co ještě před chvilkou bylo tak jasné, se pomalu zakaluje. Rozeznávám hranici, kde končí moje ruka a kde začíná látka, kterou v ní držím, pevně, snad až příliš křečovitě- nejsem si jistá, necítím své tělo. Pozoruji vibrace vznášející se jako vlnky v prostoru dopadající na... „Viděls někdy dřevo?“ ptám se ještě naposled, a snažím se silou vůle zachytit To, co odchází, pomalu ale jistě a zanechává za sebou jen zmatek. Zmatek v hlavě.  Zmatek všude kolem kam se podívám. Radši se nedívám. Zavírám oči a moje fantazie mi kreslí na zadní strany víček podivuhodně známé tvary z mého nevědomí, které nedokážu popsat, nevím, kde se tam vzaly a odkud je znám, asi z dětství. Když jsem znovu otevřela oči, zdálo se mi to jako pár vteřin, ale místnost byla prázdná. Nikde nikdo. A tak se pomalu zvedám ze zakletého gauče, odkud není cesty ven, vcucne a nepustí, ale přemáhám kletbu a hledajíc rovnováhu, vrávorám- šourám se do kuchyně.



shon / shluk


uprostřed toho všeho, pozastavuji se nad maličkostmi
ochutnávám třešinky na dortech
rostu z mléka
a do trávy si lehám 


 pojď

ke mě




ještě blíž
ale nepřibližuj se

jsi tam a já jsem tady


od sebe nás dělí jen spousta kroků
spousta a spousta pozemských kroků



nechávám se strhávat 
tím funkčním kolem mě
nevybočuji a řadím se
nejstojíc však frontu, nýbrž
zařazuji se zpět
po těch letech snahy 
po těch letech snahy o přežití
bez tebe, se k tobě vracím
loajálně, věrně
ti budu sloužit navěky

iluze nezvykle




městem valí se mraky
povalují náhodné kolemjdoucí
kteří klopí zraky
k zemi
 k nebi se bojí vznést pohled svůj
neboť jsou to hříšníci
. . . 
však smog zaslepuje oči
šeří hladinu vzduchu
upouští uzdu naší fantazie
vymysli si co chceš, 
a tak to bude
moji 'negativní' lidé
lidé žijíci v negativu
a proč taky ne