děti města

jsou to ztracené děti, naoko šťastné, snad i doopravdy, hravé
s naprostou volností, s přetrhanými řetězy, dělají si co je napadne, co si umanou
zkoušejí, riskují... hledají hranice
nic jim nebrání, nic je neumravňuje, žijou sami za sebe a
utíkají do svého snového světa, sami, kdykoli se jim zachce,
jen se špetkou zodpovědnosti, s otevřenýma očima, 
zírají na svět, ale nejsou jeho součástí, jsou někde jinde
                                    jak dlouho však budou schopni takto žít ?
časem ideály mizí.
časem se člověk stává pohodlnějším.
časem slevuje ze svých snů, ideálů, a hledá si jednodužší cestu.

''jako mladý jsem chtěl bořit svět! teď bořím jen sebe''
                                                  - neznámý zborcený



vysoko na obloze vznáší se iluze


26/5

Myšlenkový deník

Chtěla bych se stát ničím.
Ne nicotou, ale ničím.
Možná spíš něčím, něčím neurčitým.
Chtěla bych vystoupit ze svého těla, dostat absolutní svobodu.
Přestat zasahovat do nekonečného vývoje, nekonat rozhodnutí,
nic nečekat a nic neprožívat.
Nebýt.
Možná být v tom nejzákladnějším slova smyslu.
Jen být.