sentimentalita


pohledy z okna

siluety stromu mého dětství

jehož větve mne pohlcovali a splývaly s mou duší,
když jsem se jako malá schovávala v jeho koruně

Jsem ztracená, stejně jako všichni ti které jsem našla.

Jsem dítě ulice, vychována neonovými nápisy a nočními řády tramvají.
Donekonečna zmatená v pražských uličkách s nedopalkem v ruce a cestou bez cíle.
Střetávající se s mnoha osudy, s mnoha domovy, kdy žádný není můj.
Vlnící se kalná voda zrcadlíc se stejně jako moje oči, které chtějí spát.
Slyšíc hlasy cizích řečí, kráčejíc pod oblohou beze hvězd, jako pes co nemá kam jít.
Dunící rytmus odpočítává vypůjčený čas.


Jsme tu, děti velkoměsta,
vyhledáváme smysl v prázdnotě.