sentimentalita


pohledy z okna

siluety stromu mého dětství

jehož větve mne pohlcovali a splývaly s mou duší,
když jsem se jako malá schovávala v jeho koruně

Jsem ztracená, stejně jako všichni ti které jsem našla.

Jsem dítě ulice, vychována neonovými nápisy a nočními řády tramvají.
Donekonečna zmatená v pražských uličkách s nedopalkem v ruce a cestou bez cíle.
Střetávající se s mnoha osudy, s mnoha domovy, kdy žádný není můj.
Vlnící se kalná voda zrcadlíc se stejně jako moje oči, které chtějí spát.
Slyšíc hlasy cizích řečí, kráčejíc pod oblohou beze hvězd, jako pes co nemá kam jít.
Dunící rytmus odpočítává vypůjčený čas.


Jsme tu, děti velkoměsta,
vyhledáváme smysl v prázdnotě.

Existenční krize



probuzení se do stejného hnoje, ve kterém jsem včera šla spát 
hnus, do háje

jakým způsobem, kde jsou?, kudy se dostanu do sveta o kterým sním?
do světa kde je všecko dovoleno, kde je všecko možné
do světa, kde fantazie nemá povolené uzdy, protože žádné uzdy nemá
do světa nadpřirozena, do světa rusalek a mořských víl, tam kam patřím
do světa, kde stromy neumírají a rostou ještě výš
do světa, kde symbióza ovládla všechen život
tady se mi to nelíbí, tady nechci být, tady každou noc budí mě noční můry, které pokračují i přes den a vpíjí se do všeho co se mnou souvisí 



bohužel, majlant fofr


myslim na teď, tak jsem si zapálil

já jdu taky na pohřeb




elizabeth


nastupující adrenalin
chci utéct ale nemůžu
strachy jsem  zmrazená
přimrazena ke špinavé tramvajové židli

těkající mi oči po stránce, muj pin ? pin ? co je to pin, jo aha, držim v ruce mobil, něco zkusim- 2,4,6 ne spatně, smažu a znovu 2,4,8,2 do háje ! teď už vím jakej mám ten posranej pin, nemůžu se jen strefit, příliš se mi klepou ruce, vzrušení mnou prostupuje, instantní slunce se mění v instantní bouři. Krčím se před vlastním zjevem, začínám bejt histerická ‘‘doprdele, vždyť ti říkám, že jsem sehnala tři stovky‘‘ opakuju se znovu, rozhlížím se paranoidně kolem sebe a, vtom cítím jak se po mě někdo sápe, otočím se, ach ne, byl to jenom přelud, vykřikla jsem a lidi se otáčí, to mě nezajímá, tebe taky ne, zbrkle cvakám propiskou, každé písmenko obtahuji dokud políčko není černé,  vyděšeně se ohlížím za zvukem přicházejícím z venku, jakoby všude číhalo jen nebezpečí, na tomhle světě mě už nic dobrýho nečeká, kurva. 
Opovrhuji lidma. Lidi nic nevěděj. Nic nechápou.

moje srdce se na krátký okamžik zastaví a pak vyděšeně začne tlouct
jak jednoduché by to bylo
jen zvednout telefon a říct pár slov
jak blízko jsem už byla
jak málo stačilo

jak jednoduché 

21/10/2014

Jsi celá v černém, jdeš snad na pohřeb?
~
Vlastně ano, pohřbívám staré já a spoustu nepovedených fotek.








Good morning

Parisi, Parisi, kde jsi nechal Helenu?


Na mě jsi miloval sebe

já o tobě vím všechno, co ty víš o mě ? znám tvoje přání, tvoje tajné touhy, tvé názory, znám tvojí povahu. Co ty víš o mě ? znáš moje jméno. nezeptáš se mě jak se mám. neptáš se mě na nic.  tvá mysl je zaměstnaná tebou, nemá kapacitu přijímat okolní signály, ale ty to nepotřebuješ, protože já tě poslouchám, ale někdy mi je to líto, že je to tak jednostranný. tvé ego přerůstá tebe samého. jsi přespříliš uzavřen ve své bublině a na mě jsi miloval sebe. s tebou jsem se cítila jako jiný člověk, nemusela jsem přemýšlet o sobě, protože ty jsi zaplnil celý prostor sebou. hlavní střed vesmíru jsi tu ty, okolo tebe se točí planety, okolo tebe se otáčí země. předstíráš, že nic nepředstíráš, že jen ty nemáš masku. nechápu proč si to tak chtěl a proč si to tak rychle vzdal. nechápu proč si to tak chtěl, přehnané reakce, přespříliš hrotů. nechápu proč si to tak chtěl, když ze všeho nejvíc si chtěl sebe. Doprdele. já jen nechtěla bejt sama. nikdy ses mě nezeptal. nebylo to opravdový a přesto mě něco nutilo jít dál. to co píšu není zášť. nic ti nevyčítám. nechápu víc sama sebe než tebe.